O mých křeččích aneb jak jsem se ke křečkům dostala já

 

               Šmudla či Šmudlinka ? (Syrský křeček)

 

Odmalička jsem měla moc radá zvířata a hodně jsem si už v dětském věku přála nějaké mít. To se mi splnilo až v mých tehdy 10 letech, když jsem si v jednom Libereckém zverimexu vybrala malého Syrského krečka. A jelikož jsem nevěděla přesně zda je to sameček či samička, rozhodla jsem se tedy, že si vyberu sama co to bude.Tento krátký příběh je spíše smutný, ale takto to i v přírodě chodí. Šmudlinka jakože samička měla krátký hnědobílý kožíček a hodně roztomilý čumáček. Byla ale velmi plachá, nedůvěřivá a vystresovaná. Možná, třeba i proto, že nepocházela z moc dobrého zverimexu, což vyplívá trochu i z toho, že jsem nevěděla ani přibližně její pohlaví, ale o to tolik nešlo. Mnohem horší bylo, že zaměstnanci  o zvířatech toho moc nevěděli a neměli  k nim ani nějaký zvlášť kladný vztah, krom toho se k některým i celkem hrubě chovali. Šmudlinka byla ještě opravdu malé mládě, když jsem si ji vzala domů, také mohla být nemocná či nesprávně krmena. Takže za duhový most nám odešla celkem brzy. Bylo to velmi smutné, už jen proto že to bylo mé první zvířátko a k tomu žilo tak krátce. Ale dnes ráda na ni vzpomínám a nikdy na ni nezapomenu.

 

 

                     Kejtínka (Džungarský křeček)

 

Asi rok na to jsem si pořídila svého druhého křečka, který má o mnoho veselejší příběh.

Kejtínka  Džungarská samička se šedobílým a hedvábným kožíškem se  narodila  začátkem července 2008  a domů jsem si ji přinesla  kolem 2. 9. 2008 z Ostravského zverimexu. Když jsme si Kejtínku přivezli domů byl už skoro večer a Kejtínka v tu dobu byla celkem aktivní, proto se dlouho nezdržovala v přepravní krabičce a pustila se hned do prozkoumávání svého nového obydlí. Ze začátku neuměla lézt po žebřících, což asi neumí ze zverimexu zpoč átku žádný křeček, proto dávala přednost horolezectví, ale pádům se přitom mnohdy mnohokrát neubránila. Naštěstí její klec nebyla tak vysoká, takže se jí nic nikdy nestalo a vždy jen měkce dopadla do podestýlky. A i když zanedlouho se používat žebříky naučila horolezectví si velmi oblíbila a do svých skoro 2 let  ho poctivě trénovala. Když si všechno konečně v novém domově prohlédla a prozkoumala, začala se zabydlovat do jednoho z domečků. Nanosila si tam plno papírku a materiálu na stavbu hnízda, který měla poházený po kleci. Když už si tak trošku zvykla na nový domov, začala jsem s ochočováním. Sice se mi to za začátku moc nedařilo, protože Kejtínka byla nejdříve pěkná kousalka, ale potom si  přeci jen dala říct a stal se z ní  opravdu krotký a milý křečík.  

Kejtinka už oslavila svoje první narozeniny !!! A na fotečce si pochutnává na jablíčkovém dortíku, pampeliškách, salátku, jogurtku, banánku  a dalších dobrotkách  

Kejtínkou jsem prožila už  mnoho pěkných chvil a doufám, že ještě nějaké spolu hezké prožijeme. Už oslavila i své druhé narozeniny má  tety již přes dva roky ale je ještě stále stejně aktivní jako byla dřív. Je neuvěřitelně krotká a moc hodná. Slyší také na zavolání a vždy vystrčí zvědavě hlavičku z domečku nebo přiběhne a čeká že něco dobrého dostane. To už také určitě napovídá, že moc ráda papá, nejraději má slenečnicová semínka, sýr, červíky, brokoličku, jablíčko, různé pamlsky a mnoho dalších dobrotek. Přesto ale nepapá úplně všechno například mrkvičku jen očichá a dál si jí už nevšímá. Ta jí moc totiž nejede. Kromě jídla dbá také velice často na svůj šedobílý kožíšek, aby ho měla vždy čistý a upravený, proto se každou chvíli myje a čistí. Jak je to ale malý tak to je také divoký a dlouho to v klidu nevydrží, neustále to někam pobíhá, leze zkrátka v jednom kuse něco dělá taková je prostě Kejtínka. Jenom snad když  papá, čistí se nebo spinká to musí mít samozdřejmně svůj klid a nenechá se jen tak něčím rušit, protože z teplého a měkého pelíšku se přece nikomu jen tak nehce. Se svou šikovností a snad i chytrostí se také naučila říkat si, kdy chce do výběhu. Většinou to probíhá takto: Vběhne do svého  kolečka (kolotoče), kde chvíli trénuje běhání, které pak ještě piluje  každý den v noci, samozřejmě až pozdě v noci, když už všichní spí, aby měla koho budit. Po krátkém závodu v

 kolečku, protože ten opravdový začne až tedy v noci, vyleze si na ohebný dřevěný žebříček, který je u spodních dvířek naproti kolotoče, tam většinou okusuje klec (to má totiž velice v oblibě) nebo se čistí a čeká až jí někdo otevře. Když se tedy konečně dočká, ještě se někdy rozmýšlí a pak se pustí vesele do prozkoumaváni výběhu, kde někdy najde na podlaze nějaké ty dobrotky. Co jí chutná rychle posbírá do lícních torbiček a zaleze do papírových ruliček nebo úkrytů, kde po trénování  v kolečku si musí dopřát krátkého vyslouženého odpočinku . Když  už potom všechno proleze a prozkoumá a zkrátka jí to přestane bavit, vrátí se  zpátky domů do klece a utíká se rychle podívat co má nového na večeři v mističce, to obvykle dělá skoro vždycky, když běží kolem a nemá zrovna moc naspěch. Občas také pořádá stěhování domečků a to je opravdu něco.

Život s Kejtínkou byl moc pěkný ale jednou ta smutná zpáva příjít musela. Kejtínka nám odešla za duhový most  14.12. 2010, ale dožila se téměř krásných 2,5 let. Byl to pro mě opravdu výjimečný křeček, na kterého nejde zapomenout a ráda na něj vzpomínám.

              

Beruška (Džungarský křeček)

 

Beruška je Džungarská samička s tmavěšedobílým heboučkým kožíškem. Narodila se  koncem března 2009 a domů jsem si jí přivezla kolem 20. května ze zverimexu, z kterého jsem měla i Kejtínku. Mím zámněrem sice  odpočátku bylo dát obě křeččí samičky dohromady. Ale když to po prvním setkání Berušky s Kejtínkou nedopadlo málem moc dobře, bylo mi jasné že z nich kamarádky asi nebudou. Tak jsme Berušku tehdy zabydleli do akvárka, kde si to časem velice oblíbyla, protože tam měla hodně úkrytů a schovávaček z přírodních materiálů, a to Beruška ze všeho nejvíce miluje, protože  skoro všude vleze. Beruška byla také odmalička hodně důvěřivá a nechala se hned už od prvních začátků chovat a hladit, ale i přesto se mi zdá, že nebyla nikdy tak krotká jako Kejtínka. A i když to je Džungaráček jako Kejtínka je oproti ní menší a drobnější. Ale něco jen společného mají: Berušce také nejvíce chutnají slunečnicová semínka, sýr, červíci, brokolička, pamlsky, jablíčko a další... A také jako Kejtínka nemá plíliš v oblibě mrkvičku. Což je teda zvláštní, protože křečči mívají mrkvičku v oblibě. Oproti Kejtínce je ale také Beruška mnohem větší vybíravec a mlsoun. Není  sice tak ochocěná a krotká, jak už jsem se zmínila jako Kejtínka ale v ruce je neuvěřitelně hodná. Oproti Kejtínce ale naše Beruška také hodně prospí a to obzvlášť v zimě. V zimě moc nevylézá jenom občas na chvíli a zase se schová do svého vyhřátého pelíšku. Je to takový prostě malý spáč. A také v kolotoči netráví tolik času jako Kejty. Ale jak už to bohužel chodí tak nám už i naše malá Beruška 4.5. 2011 odešla za duhový most. Nedožila sice tak velkého věku jako Kejtínka ale myslím, že 2 roky a necelé dva měsíce je na křečka pěkný věk. Měj se dobře Beruško za duhovým mostem, nikdy na tebe nezapomeneme.

 V součastné době už žádný křeček s námi nesdílí domácnost, ale možná časem zas k nám nějaký zavítá. Život s křečky je totiž velmi pěkný a zajímavý, jen je škoda, že tato malá zlatíčka žijí tak krátce, ale i za ten krátký čas, kearý s námi prožijí, dokážou náš život o mnoho obohatit.